tel: 728 193 712 (volejte večer)

č.účtu: 179500872/0300

Ofka

Láska na první pohled to rozhodně nebyla. Když jsem JI v listopadu viděla poprvé, byla jsem….

…trošku v šoku – z toho, jak někdo může tohle udělat němé tváři…

…trošku jsem se JÍ štítila - tolik hnisu, krve a odporného nevímčeho jsem ještě neviděla…

…a slzy mi tekly úplně samy.

Byla jsem tehdy v Kočičím domě asi potřetí. Chodila jsem se o víkendech mazlit s kočičkama a uklízet jim „pokaděné“ záchody. A v jedné místnosti byla ONA. Kostřička potažena kůží. A to pěkně ošklivou kůží. Olysalou, špinavou, zakrvácenou. Její hlava byly jenom láskyplně vyhlížející očička v záplavě čerstvě rudé krve, zaschlých černých stupů a odporného hnisu. Neměla uši. Místo nich měla nádory velikosti dětské pěstičky. A já na něco takového nebyla připravená – moc jsem si JI chtěla pohladit a utěšit její bolest, ale bála jsem se JÍ i dotknout. Stála jsem u její klece, slzy mi tekly a ONA i přes tu klec vrněla a připadalo mi, že se mě snaží utěšit.

Asi za týden, když mi Kočičí dům pomáhal instalovat boudičky pro toulavé kočky, jsem JI viděla znovu. Když jsem vytahovala budky z auta, zaslechla jsem to známé vrnění. V přepravce, skrčená, pořád stejně ošklivá, tam seděla ONA. Věděla jsem, co na mě v přepravce čeká, ale přesto jsem se přemohla, abych se na NI podívala. A ona, trpící, ale přesto předoucí, na mě koukala plná naděje. Pohladila jsem ji a ona mi vtiskla tu slizkou hlavičku do dlaně. Jela tehdy na operaci…

Za 3 dny už mi ležela v posteli. Bez ucha, druhé jako po zásahu dítěte s nůžkami. Celá bolavá, v ranách drény, kolem krku krunýř – a já vůbec nevěděla, co mám dělat. Ale nemohla jsem dát najevo svou nejistotu, když jsem slíbila, že se o NI postarám. A JÍ přitom stačilo jenom ležet na mě a vrnět. Pojmenovali jsme ji Ofélie, hodně ji pusinkovali, hodně krmili, hladili a zbožňovali. A ještě hodněkrát pro ni prolili slzy – to když to vypadalo, že má FIP. Pak když to vypadalo, že má FIV. Nebo když se jí znovu udělal nádor a musela na další, ještě náročnější operaci.

A teď, když už je Ofinka zdravá, brečím znovu – jako krokodýl, věříte mi? Musím pro ni najít láskyplný domov nejlépe bez kočiček a věřit, že ji budou milovat stejně jako já. Musím totiž vysvobodit svoji vlastní kočičku, která už 4 měsíce žije ve strachu z Ofky na třech vysokých poličkách, na kterých musí mít i záchod a mističky s jídlem, jak se Ofinky bojí. A vím, že najít rodinu pro pětiletou kočičku bez uší a „vrahounským“ výrazem není úplně nejjednodušší, ale pro NI to zkusit musím.

A tak, pokud máte pocit, že Vám doma na gauči chybí nějaký vrnivý kožíšek a nemusí to být zrovna výstavní kočička, zavolejte nám – Ofince a Romaně (725 811 719). Třeba se jenom zeptat nebo přijít podívat…