tel: 728 193 712 (volejte večer)

č.účtu: 179500872/0300

VýstK5
Co bych o ní řekla.... Byla pohodová. Byla překvapující v mnoha ohledech. Byla úspěšná. Byla přínosem pro nás i lidi, kteří ji navštívili. Bala slunečná počasím i náladou. A umístili jsme 9 koček. Ráda bych, aby to bylo víc. Ale to bych chtěla vždycky. Tak se s vámi podělím o pár postřehů. 1. den jsme na výstavě měli celkem 28 koček. 5 koček přivezlo sdružení Sluníčko, 5 koček sdružení Zachraň kočku. A 18 koček bylo z Podbrdska. Lidí přišlo hodně, ale nedokáži říci přesný počet, trousili se na výstavu ve skupinkách, volně, bez vstupného a tedy i bez evidence. Posedávali na lavičkách před výstavní místností, povídali si a zřejmě se jim u nás líbilo. Ten den jsme umístili čtyři koťata z pěti na výstavě. Odešel bílo-rezavý Honzík, a rezavý Tygřík a černý Čertík a mourovano-bílá Maruška. Ale domov nenašel nikdo z dospělých koček. A Sdružení Sluníčko a Zachraň kočku neumístilo žádnou kočku. Bylo mi to líto za dospělé kočky i za spřátelená sdružení. Druhý den byl jiný, více zvláštní. Dvě spřátelená sdružení již nepřijela, na výstavě jsme měli kočky jen my.

Přivezli jsme i kočky, které jinak nevozíme, protože pro ně nikdy není místo. Po dlouhé době jsem viděla Eminema, téměř bílého kocoura, který je v naší péči už hodně dlouho. Přijela 6 letá Enya se srdeční vadou a rezavo-bílý kocour Jirous (tak trochu Magor) a černobílá Markétka se svými dýchacími obtížemi. Ten den se umístilo poslední kotě - kocourek Faraon. Umístila se i moje vrácenka Sylvinka. Naprosto mě dojalo, když si pro ni přišla rodina s přepravkou a hlásili, že ji viděli předchozí den na výstavě a že ji chtějí, tak pro ni přijeli. V sobotu jsem je přitom vůbec nezaznamenala. Přijeli si pro černou bojácnou kočku, neuvěřitelné. Umístil se kocour Gargamel, umístila se Dobřiška. Umístila se Enya. Zamluvený je Mikuláš. Nepřišlo již tolik lidí, ale ti, co přišli stáli za všechno úsilí, za všechen náš čas.
Napadla mě zvláštní myšlenka - uspořádat výstavu pro ty kočky, co je už nikdo nechce. Žádná koťata, žádní stříbrní kocourci, žádné dlouhosrsté rezavé kočky. Jen starší, hendikepované, bojácné... Možná by to byla ztráta času, ale kdo ví, třeba bychom zůstali v němém úžasu nad těmi lidmi, co by na takovou výstavu přišli. Byla by to taková malá kočičí zkouška národa. A nás také. Tak třeba příští rok, co myslíte?
Ráda bych i letos poděkovala paní Romaně Trešlové za možnost uspořádat výstavu v překrásných prostorách Muzea betlémů na Karlštejně a za to, jak nesmírně milá a ochotná byla a jak moc nám pomohla.
Ráda bych poděkovala panu doktorovi MVDr. Richardu Mackovi z veterinární kliniky Fenix na Praze 3 v Bořivojově ulici za prohlídku našich koček před výstavou.
A ráda bych poděkovala lidem, kteří přišli, a zvláště těm, kteří si od nás vzali kočičku.
Mám radost, že se výstava uskutečnila a že jsme zase udělali malý krůček vpřed v osvětě bezprizorních koček a v tom, že jsme ukázali, že jsou a potřebují naší pomoc a lásku. Dana

VýstK1

VýstK2

VýstK3

VýstK4